literatura
S radostí se účastním literárních soutěží.
Anděl s křídly papouška
Do sobotní noční ulice svítí už jen tři okna vyhlášené předměstské nálevny. Dveře jsou zatarasené oprýskanou tabulí s nápisem UZAVŘENÁ SPOLEČNOST a přes zažloutlou záclonu se míhají stíny siluet. Do tlumené hudby se nepravidelně zařezává afektované vyprávění vysoké, hubené a extravagantní postavy.
„Přátelé, možná se to bude zdát až neuvěřitelné, ale já jsem se opravdu zase nemýlil. Ty moje předpovědi počasí jsou přesné jako švýcarská železnice. Dokonce za mnou začali chodit místní farmáři pro rady. A když jsem večer v přístavním baru pohovořil o bouřích, druhý den rybáři nevyjeli na moře.“
„Jenom jestli nás, Antonio, nehoupeš. Do šesté třídy jsi ve škole ani nepromluvil a teď jsi horší než teleshopping. Ani nevím, jestli jsi víc podnikatel, cestovatel, nebo komik. Člověče, takhle barevné sako by ti mohl závidět i Rey Koranteng — nebo kouzelníci na těch ostrovech v Indickém oceánu, kde jsi prý bydlel.“
„Je to tak, Péťo. Pěkné sako ti dodá šmrnc a když v tom umíš chodit, i kouzelník občas přijde pro radu. Já čím dál častěji zjišťuju, že mám k dokonalosti tak blízko, až mě to normálně děsí.“
„Antonio, ty vole… Tak se koukni kolem sebe. Tohle že je sraz základky po deseti letech? Vždyť je to jak u Waterloo. Kdo ještě neutekl, ten spí na stole nebo je vylitej tak, že vůbec neví, o čem mluvíš. Hele, jedině Kamilka se drží. Ta by ještě zvládla pohádku na dobrou noc… ale jestli umíš počítat, se mnou už nepočítej. Jdu spát.“
„Dobrou, Péťo. Dobrou. A na viděnou zase tak za deset let.“
„Tak dneska už to snad můžu říct, Kamilko. Já jsem pro tebe měl vždycky slabost. Opravdu.“
„Hm… tedy? Jak rád říkáš, Antonio — možná se to bude zdát až neuvěřitelné, ale příjemně se to poslouchá. Co bude dál? Lov žraloků v Karibiku? Dobývání dívčích srdcí?“
„Pro tebe, Kamilko, mám něco opravdu extra. Příběh jednoho malého chlapce, který zažil zázrak.“
Byl to přehlížený prcek bez kamarádů, styděl se sám za sebe a měl pocit, že nic neumí. Dokonce ani pořádně mluvit — šišlal a ráčkoval. Celé dny proto zevloval na staré, zarostlé a zpustlé zahradě za domem. Měl tam své království.
V plechovce od okurek tam nosil křečka Ference — malého, tlustého neurotika, který se děsivě bál sousedovic Ivana. Za starým ořešákem, v kamenné zídce, byl zaparkovaný Jenda, ochočený závodní šnek s namalovanou pětkou na ulitě. K večeru přicházela veverka zrzka Terezka, občas si pro kousek salátu zaskočil králík Jindřich a po celé zahradě žily stovky mravenců, brouků a motýlů.
Všichni tihle tvorečkové byli jeho kamarádi — vlastně jedna velká rodina. Jenže samé němé tváře.
A pak to přišlo. Zázrak.
Na větvi jabloně přistál nádherný červený papoušek se žlutomodrými křídly. Bylo to jako zjevení anděla — tedy až do chvíle, než vyskočil veliký černý kocour Ivan Hrozný, strhl ptáka k zemi a prokousl mu křídlo.
Jenže kluk se nebál. Ani chvilku nezaváhal. Popadl kocoura za kožich a hodil ho přes plot.
Jaké bylo jeho překvapení, když se pták otřepal a povídá:
„Bonžúr, mesijé. Jsem Bertík Ara. Moc rád tě vidím.“
Byl to mluvící a neobyčejně chytrý papoušek, navíc nesmírně vděčný za záchranu života. Uměl všechno, co chlapci chybělo — mluvil jako z partesu, nestyděl se a měl nádherné peří.
Nemohlo to dopadnout jinak. Dobří kamarádi si přece pomáhají.
Když se kluk dozvěděl, že se Bertík ztratil z cirkusu postaveného na kraji města a moc rád by se vrátil domů, ani chvilku neváhal. Sedl na kolo, posadil Bertíka na rameno a uháněl. Ani ne za půl hodiny našel šapitó — a s ním i spoustu nových kamarádů: opice, koně, velbloudy a dokonce slona.
Jenže nejlepší byl pořád Bertík.
Vídali se denně a za několik týdnů už i chlapec mluvil excelentně. Jeho přednes byl bezchybný a na všechno měl odpověď. Jen některé věty zněly — jak to říct — poněkud nepatřičně z úst malého kluka. Ale co, u cirkusu to přece nevadí.
„A ty se divíš, Antonio? Vždyť mluvil jako papoušek. Jeho slova byla cizí, dospělá a prázdná. To je přece k smíchu.“
„Přesně tak. Byl k smíchu. Ale konečně si uvědomil, že není sám a že o něj někdo stojí. Tak si řekl: A co? Když už jsem směšný, budu směšný nahlas.“
Přestal se stydět a cítil se báječně — jako by měl to nádherné peří, co měl Bertík. Ten samý kluk, který se ještě nedávno schovával na zahradě za domem.
„Myslím, že takový tichý chlapec byl i v naší třídě,“ řekla Kamila tiše. „A jak rád říkáš, Antonio — možná se to bude zdát až neuvěřitelné, ale já do něj byla strašlivě zamilovaná. Jen se to nikdy nedozvěděl. Zdál se mi hrozně namyšlený. Bála jsem se, že se mi vysměje.“
„Co se zdá, je sen, Kamilko. Já viděl kus světa, vydělal spoustu peněz a z každého rukávu dokážu vysypat hromadu neuvěřitelných historek. Možná i vypadám šťastně. Jenže celá moje kariéra je jen to, co tě může naučit papoušek. Umím jen hlasitě vykřikovat a nosit pestré peří. Chtěl bych s tím skončit. Začít znovu. Jinak. Ale jsem zbabělec.“
„Antonio… kolikrát já už chtěla začít znovu. Celý život nemám štěstí. Na pořádný vztah jsem nenarazila. Žiju sama — nebo vlastně s kocourem, který jednou přišel a seděl přede dveřmi tak dlouho, až jsem ho vzala domů. Loví mi na zahradě vrabčáky a sýkorky. Občas odejde a tři týdny se neukáže. Jsem si jistá, že i můj kocour měl víc vztahů než já. A klidně se může stát, že se jednou nevrátí. Ten se totiž nebojí začínat nový život.“
„Tak končíme! Vstávat a domů. Zítra je taky den. Toho vzadu vzbuďte — kdo nemá zaplaceno, honem za mnou na výčep!“
„Pojďme, Kamilko. Mizíme. Tohle je ideální čas na nový začátek. Jen pojď a neboj se. Ukážu ti svoje království — svět mého byznysu. Tam už se nikdy nebudeš cítit sama.“
Do noční ulice svítí tři okna vyhlášené předměstské nálevny. Před vchodem leží oprýskaná tabule s rozmazaným nápisem UZAVŘENÁ SPOLEČNOST a přes zažloutlou záclonu prosvítají nohy židlí postavených na stolech.
Antonio s Kamilou, zavěšeni do sebe, míří mlčky směrem k řece za městem. Oba se tváří šťastně. Ona se usmívá, on se kouše do rtu — jako by chtěl něco říct, ale zrovna se to nehodilo.
Kamilce se hlavou honí myšlenky jako vítr v bedně od banánů. Co je království podnikatelů? Mramor? Nerezová zábradlí? Mahagonový nábytek?
Na konci prořídlé aleje, v místě, kde kdysi bývalo dětské hřiště, stojí velký stan, kolotoč, střelnice a několik maringotek. Čím jsou blíž, tím víc se Kamila usmívá a zrychluje.
Do toho bájného království vedou už jen čtyři dřevěné schůdky. Nikdy netušila, kolik místa se může v maringotce najít.
Když Antonio rozsvítí lampu, v mosazné kleci zavěšené pod stropem se probudí starý červeno‑modro‑žlutý papoušek:
„Bonžúr, madam. Jsem Bertík Ara. Moc rád vás vidím.“