Mořeplavba

Od Halifaxu na sever - expedice Nord West passage 2019
I přes svoji dobrodružnou povahu, mám pokaždé alespoň přibližnou představu kam jedu, čím jedu a s kým jedu. Cestovat můžete, jak známo sám nebo s partou … po zemi, vzduchem či po moři.
Toto dobrodružství bylo na vlnách severního atlantského oceánu a labradorského moře, s partičkou dalších krásy chtivých přátel a kapitána Jiřího. A skvělé bylo, že se naše účast dala z části uznat jako posádka lodi, ne „jen cestující“. A proto byla i plavba opravdové dobrodružství. Pod taktovkou zkušeného mořeplavce, cestovatele světového formátu a člověka se srdcem na dlani jsme si mohli splnit další sen – život námořníka.
Kapitán Jiří Denk dokázal hravě i úplné nováčky v mořeplavbě naučit základy jachtingu, od lodních uzlů až k navigaci na moři. Vysvětlil záhady předpovědi počasí a jaký je ten správný vítr do plachet. Celou plavbu nám byl nejen kapitánem, který má – a musí mít vždycky pravdu, ale byl hlavně náš kamarád, který dokázal v každé situaci najít řešení. Bylo to tisíce příběhů, životních mouder i obyčejných legrácek. Takové leporelo mořeplavce z Brna, kterého nedokázaly zastavit na cestách kolem světa ani živly přírodní, strasti fyzické či příkoří administrativní.
A nám, byla čistou náhodou, dílem osudu a vyšších principů dána neopakovatelná možnost plout jako účastníci první etapy ambiciózního projektu – na cestě z New Yorku po ostrov Kodiak při Expedici Nord West passage 2019.
Díky Jirko 🙂




Battle Harbour
Před námi je Labradorské moře a 730 námořních mil. Po pár hodinách plavby Jirka svolává poradu a začíná se plánovat poslední úsek naší cesty. Vysvětluje nám předpověď počasí na následující týden, která není moc přívětivá. Dává nám na výběr několik možností a ptá se nás, jestli je nějaké místo, které bychom chtěli vidět. Nakonec vybíráme ostrovní městečko Battle Harbour, které je od nás 120 námořních mil a podle průvodce je to místo, které rozhodně stojí za návštěvu. Tou dobou již začínáme míjet první ledové kry, ty největší mají i velikost i baseballového hřiště. Noční hlídky začínají být komplikovanější, protože vyžadují maximální ostražitost a pohotové jednání. Práci nám ztěžuje i mlha, která dohlednost snížila chvílemi jen na několik metrů. Slabý, ale studený vítr nám neumožňuje plout na plachty, proto mi Jirka i vysvětluje jak manévrovat s lodí, pokud se před námi objeví ledovec. Moje první noční hlídka probíhá bez problémů a po dvou hodinách předávám službu Richardovi.
Ráno ve čtyři hodiny mě Jirka budí na mojí druhou noční hlídku. Mlha se rozplynula a pomalu svítá. Hlídka ubíhá rychle, i když první hodinu bojuji se spánkem. Opět předávám hlídku a upozorňuji Ríšu na objekt v kolizním směru asi dvě a půl míle před námi. Vypadá to jako loď, já odcházím spát.
Jako již po několikáté přebírám hlídku od Denisy, námořnických zkušeností máme oba přibližně stejně a výměna „stráží na palubě“ není tedy zatížena odbornou terminologií. Pracujeme však v rovině pozitivních emocí, a o ty během plavby není nouze. Neidentifikované těleso v kolizním kurzu před námi zkušeně nazýváme „jakési toto“ a já nedočkavě vyhlížím setkání. Palubní radar již tajemné neznámo zaznamenal minimálně dvě a půl míle na pravo-přídi, a pohled dalekohledem v tom příliš jasno neudělal. Na pozadí růžového horizontu vystupuje obrys podobný jehlanu, a s trochou fantazie bych očekával spíše pyramidu než loď. Je však naprosto jisté, že v ústí Vavřincovy zátoky prozatím nebyla žádná pyramida popsána. Navigační přístroje žádné plavidlo nerozpoznaly a rádio korespondence na šestnáctém kanále také žádná. Zkracující se vzdálenost bezpečně vyloučila možnost kolize a já mohu na palubě v úžasu sledovat siluetu blížícího se divu. Na vzdálenost menší než půl míle jasně rozpoznávám kru o velikosti několikapatrové budovy a pro jistotu upravuji nastavený kurs o pět stupňů vlevo. Bylo to rozhodnutí správné, plovoucího obra provází roj „drobných“ ledových útvarů od velikosti skříně po lokomotivu. Je mi jasné, že veliká část této nádhery je ještě skryta pod hladinou. Přiznám se ale, že nejsem schopen ani zhruba odhadnou, kolik takový plovoucí kus ledu může vážit. Však jistě i kterýkoli z „menších“ kousků by elegantní jachtě Altego mohl řádně ublížit. Budím kapitána a společně žasneme nad tou ledovou krásou, fotíme a chválíme nový lodní radar jak přesně a včas nás varoval před nebezpečím. Porovnáváme velikosti ledu na hladině se záznamem na monitoru, kde je každý povážlivě větší kousek v přijatelné vzdálenosti dobře vidět. To je pro noční plavbu nebo mlhu velmi uklidňující. Moje hlídka s tímto zážitkem utekla stejně rychle, jak mizí ledová krása okolo nás. Já s radostí předávám další pozorování Zdeňkovi, stejně už půl hodinky nadšeně běhá po palubě a fotí. Moře je klidné, plujeme na motor a to je skvělý čas k návratu do vyhřátého spacáku v mé kajutě. Tento kousek soukromí je na samotné přídi lodi, místo kam se vlezou všechny osobní věci do skříňky u dveří, spacák na lichoběžníkovou pryčnu i kniha do poličky nad hlavou. Tato police je víceúčelová, sice tam vlastně nic moc neodkládám, ale během plavby mne nekompromisně údery do hlavy upozorňuje na vlny větší jak dva metry. Naštěstí vedle polštáře, ve směru ke středu lodi mám i silnou trubku vedoucí řetěz kotvy. Tady mohu o vyleštěný chrom chladit boule. Kajuta není zbytečně veliká, ani já naštěstí vzrůstem nepřekračuji středoevropský průměr, tak si skvěle rozumíme. Je to místo odpočinku, úkryt před nevlídným mořem i místo rozjímání při delší plavbě bez kotvení. Rychle jsem se naučil, jak se dá během plavby v silnějším větru s náklonem po úroveň paluby spát i na stěně a chvilkové stavy beztíže ve velkých vlnách dali mé kajutě pracovní název „trenažér“. No řekněte sami, kdo z vás nechtěl být jako dítě kosmonaut. Jediné čeho se obávám, že houpání a pády po hlavě z vlny do vlny jsou návykové. To už bych se doma nikdy pořádně nevyspal, ale nyní mám to štěstí, že mne čeká spacák a něžné kolébání klidné plavby. Plný dojmů si v hlavě přehrávám jednotlivé pohledy na plovoucí ledový ostrov a nemohu usnout. Nu což, budu počítat ovečky … jedna ovečka, bééé. Druhá ovečka … bééé. A spím. Ale ne, nejde to … vidím ten ledový ostrov a na něm sedí rozesmátý bílý medvěd. Je tam úplně sám a tváří se docela spokojeně. Je mi to divné, tady lední medvědi nemají co dělat. Snad jen kdyby ho odnesla ta obrovská kra daleko od domova, pryč od rodiny a přátel. Někam do neznámých dálek, kde se postupně ten jeho ostrůvek naděje rozpustí v moři a celé to zle dopadne. Naštěstí lední medvědi jsou dobří plavci, ale velmi mne zaráží ta jeho nestrojená a upřímná spokojenost. Nedá mi to, ztrácím ostych, a stejně uvolněně jak to dělají v Kanadě, zamávám a pozdravím. Ahoj, jak se máš? Odkud jsi a kam jedeš? Zasmál se zvučným barytonem a říká – díky, mám se fajn, co ty? Nedáš si se mnou pivo? Mám jich tady ještě pořádnou hromadu, dobře vychlazené … ale jenom lahváče, to víš, v Grónsku plechovkový nedělají a s výčepem daleko nedoplaveš. A já si chci tu dovolenou pořádně užívat, mám namířeno až na ostrov prince Eduarda. Díky kámo, jsi velmi hodný, ale já se ledních medvědů opravdu moc bojím. A navíc máme cestu každý opačným směrem, my jedeme na sever. Je to ještě daleko k vám do Grónska? To jo, námořníku, je to ještě pěkný kus cesty, musel jsem si vzít celou dovolenou a zbytek náhradního volna. A za ty piva a pár mražených tuleňů jsem taky dal pořádný balík, v Grónsku je poslední dobou docela draho. No co, o takovém výletu se u nás za polárním kruhem nikomu ani nesnilo. Moje řeč pane medvěd, není nad pořádné sny, to máte pravdu, takový pořádný sen … ach jó, co já bych dal za to konečně usnout.
Vstávat, bando líná!! Připlouváme k Battle Harbour, všichni na palubu a připravit se k vylodění. Kdo to kdy viděl, aby kapitán kotvil loď a posádka spala!